Indiánka

Letní povídka pro Víkend MF Dnes. Po pohřbu mé nejoblíbenější tety Jo, jsem se zavřela v jejím pokoji, abych se s ní ještě mohla potichu sama rozloučit. Otevřela jsem krabičku, kterou mi těsně před smrtí věnovala a prohlížela si drobnosti, které se v ní nacházely. Ušmudlaný provázkový náramek, který jsem jí vyrobila a celé léto jsme nosily obě stejný, několik obrázků, které jsem pro ni nakreslila, a pak pár starých fotografií. Na některých jsem byla já jako mimino, na některých byla jen má maminka. Byla tak mladá, že bych ji ani nepoznala, vlasy rozpuštěné, blonďaté, úsměv filmové hvězdy. Jedna z fotek byla složena do úplně maličkého balíčku. Když jsem ji rozdělala, poznala v ní svatební fotografii mých rodičů, v rohu jsem byla zachycená i já, jako družička. Fotka byla zabalená ve vytržené stránce z deníku. Ten si teta Jo psala spoustu let, ale pak mi prozradila, že ho celý spálila. Celý, zřejmě až na tuto stránku. Dívala jsem se na tu fotku, pak na stránku z deníku, a v tu chvíli mi vše došlo.

Silvia Photo

     Bylo mi tehdy 9 let, byla sobota, letní počasí jako na objednávku, a já byla nejšťastnějším člověkem na celé planetě. Moji rodiče totiž měli tento den svatbu a já měla důležitý úkol, ozdobit cestu k oltáři plátky z růží. Motala jsem se zrovna u rodičů v pokoji, kde se společně  připravovali na obřad, nebyli pověrčiví, a já byla ráda, že je mám takto pohromadě.

"A proč si bereš maminku až dnes?" seděla jsem na velké posteli s upřeným pohledem na tatínka, sledujíc ho, jak si váže kravatu před zrcadlem.

"Aby jsi u toho mohla být a měla z toho rozum," odpověděla rychleji maminka z druhé strany pokoje. Tatínek se zasmál a zřejmě spokojen s výsledkem své práce si hladil kravatu: "Maminka se dlouho rozmýšlela, jestli mě má vůbec ráda, víš?"

"Neblbni té malé hlavu," řekla maminka, a pak se otočila na mě, "a ty utíkej najít babičku, ať tě oblékne, jseš ještě v pyžamu."

     Mezi hosty byla spousta lidí, které jsem vůbec neznala, ale všichni se vzájemně vítali, jakoby se znali odjakživa. Připadalo mi to hezké, jak se všichni tvářili šťastně a plácali se po ramenou. Ani bych nevěřila, kolik mám najednou strýčků a tetiček, protože jak jinak bych všem měla říkat, když jsem ani neznala jejich jména. Zatahala jsem jednu z těch tet za sukni a řekla jí: "Teto, podala bys mi ten kousek melounu ze stolu?" Všichni kolem se začali smát a křičet, jak jsem roztomilá a spontánní. Ale já na ten meloun měla prostě chuť a byl hodně daleko, tak mi nezbývalo, než někoho poprosit. Nevím, co na tom bylo tolik spontánního.

     Najednou mě zezadu překvapila babička, můj ukořistěný meloun mi vytrhla z ruky a s hartusením mi začala kapesníkem otírat ruce. Když viděla mou zašpiněnou halenku, která byla původně bílá a nyní se na prsou roztékalo několik růžovočervených skvrn a dokonce na knoflíku drželo i jadérko z melounu, spráskla ruce a začala zase mluvit s Pánembohem, za co si prý toto zasloužila a po kom to dítě je. Nevím co má s Pánembohem domluvené, ale ten Bůh buď nemá moc věcí na práci, protože babička s ním mluví snad stokrát denně, anebo dělá, že ji neslyší, tak jak to dělá občas můj táta, když babička po něm něco chce.

    "V čem si myslíš, že teď půjdeš na obřad Eriko, co? Máš to samou šmouhu!" lamentovala ještě pořád babička, zatímco mi nasliněným kapesníkem utírala tváře, lepkavé od toho, jak jsem se snažila z melounu vydolovat tu nejsladší dužinu. Asi by jí ten Pánbůh měl říct, že děti bytostně nesnáší utírání obličeje nasliněnými ubrousky či kapesníky, tento zvyk rodičů a prarodičů by se měl zakázat.

     "Já ji vezmu převléct," ozval se hlas za babičkou a za ní stála teta Jo. Moje neojblíbenější teta ze všech tet. Je starší sestrou mého táty, ale s tátou má společné snad jen příjmení, a i to si změnila, protože zásadně používá svůj pseudonym. Je totiž umělkyně. Babičce jsem se hned vysmekla a s těma ulepenýma rukama a špinavou halenkou jsem se přimáčkla tetě kolem pasu, protože jsem věděla, že jí to určitě vadit nebude. "Ahoj ty malá indiánko," řekla teta, vždycky mi dávala nějakou  přezdívku. Jednou jsem byla princezna, jednou Eskymák, jindy drozd. Vždycky se jí pak zeptám : "A proč princezna, teto Jo?" A ona mi řekně: "Protože jsem teď slyšela ve zprávách, že z jednoho osmanského království se ztratila princezna a ta je ti tak podobná, že to musíš být ty." U Eskymáka mi kdysi řekla, že můj svetr jí barvou připomíná tulení kůži a tu můžou mít jedině Eskymáci a o drozdovi zase, že jednoho našla mrtvého u cesty a jeho duch vstoupil do dětské duše a že ho vidí v mých očích.

     "Proč Indiánka, teto Jo?" těšila jsem se na její odpověď, hlavu zvrácenou nahoru k jejímu obličeji. "Protože Indiáni jsou nejlepší v maskování a ty ses tu svou halenku snažila zamaskovat skvrnami od melounu, že ano?" Usmála se a hladila mě přitom ve vlasech. "No, to je sice hezké, ale za půl hodiny začíná obřad a já mám práce nad hlavu," netěšila se z naší hry babička, "a ty jsi taky mohla přijít dřív a pomoct mi, Margaret," nazlobeně řekla babička. Tetě Jo vždycky říkala jejím pravým jménem. Prý jí ho dala, aby ho používala a ne, aby si sama vymýšlela své jméno, kdo to jaktěživ slyšel. "O Eriku se postarám, mami, taky tě ráda vidím," odvětila teta a odcházela se mnou do domu.

     Tam mi v pokoji vybrala něco jiného na převlečení, ale předtím mě ještě vzala do koupelny, aby mi umyla obličej. V zrcadle jsem se dívala na její tvář, byla krásná, jemná s modrýma očima. Měla soustředěný výraz, jak mi omývala lepkavé tváře, nikoli už od melounu, jako spíš od ulepeného nasliněného kapesníku babičky, brrrr. 

"Kdy budeš mít svatbu ty, teto Jo?" zeptala jsem se a nechala se dál opečovávat. Ruka se jí zarazila v pohybu na mém obličeji. "To je složitější, hvězdičko," odpověděla s jistým smutkem v hlase. "Já mám času dost," odpověděla jsem, tak jak jsem to jednou kdysi zaslechla v jednom filmu, což znamenalo, že očekávám další odpověď.  Teta Jo si mě posadila na koleno a koukala kamsi do dálky, jakoby za tou zdí koupelny sledovala obrázky z minulosti.

      "Víš, Eriko, to že se tvůj tatínek s maminkou dnes berou, je velké životní štěstí, není samozřejmostí, že v životě potkáš někoho, s kým chceš sdílet svůj život, proto je potřeba si toho vážit a děkovat životu za to velké štěstí."

"Aha, a tys nikoho takového nepotkala a proto se nebudeš brát?" zeptala jsem se a koukala na její soustředěný výraz.

 "Říká se vdávat, " opravila mne teta Jo, "ano i ne, miláčku."

"A Marionetu si nebudeš vdávat? Líbila se mi, měla červené vlasy jako oheň," usmála jsem se té vzpomínce, protože teta Jo jednou přivedla Marionetu k nám na večeři. Tatínek byl jako vždy zděšen, maminka se tvářila trochu ustaraně a babička od večeře odešla. Teta Jo mi jednou vysvětlila, že až budu veliká, srdce mi napoví, jestli budu mít víc ráda kluky nebo holky. Její srdce, že má rádo holky, ale že je to jedno, protože každá láska je krásná a vzácná a je potřeba si ji hýčkat. Občas nám nějakou tu holku přivedla ukázat, některé z nich byly legrační, některé sprosté. Marioneta měla krásné červené vlasy a ráda se mnou hrála pexeso nebo domino, proto jsem ji měla ráda, navíc se pořád smála. Já osobně jsem se teda ještě nerozhodla, koho budu mít víc ráda, jestli kluky nebo holky, zatím mám ráda všechny stejně. Ale toho kluka od sousedů, Tobiase hodně nesnáším, takže asi taky budu mít víc ráda holky.

"Už spolu nejsme, neklapalo to, ale je mi to trochu líto kvůli tobě, protože vím, že jste si rozuměly," trochu smutně odpověděla teta Jo.

"To nevadí teto, já si budu rozumět i s dalšími kamarádkami co k nám přivedeš," řekla jsem s dětskou upřímností.

"To jsi v této rodině asi jediná," řekla Jo.

"Takže mít svatbu nebudeš?" zajímalo mě to, protože bych na její svatbě měla určitě stejně důležitou úlohu jako na dnešním obřadu mých rodičů, protože teta Jo nemá jiné dítě, které by jí dělalo cestu z plátků růží a já už to vlastně budu mít z dneška natrénované.

"Spíš asi ne, Eriko. Víš, je tomu tak 10 let, potkala jsem jednu ženu, tehdy spíš ještě dívku, do které jsem se bláznivě zamilovala. Byla to láska na první pohled. Viděla jsem ji sedět v kavárně, bylo babí léto, takové to příjemné slunce, které tě láká nastavovat mu tvář, a ona tak seděla. V ruce měla časopis, ale se zavřenýma očima měla obličej nastavený slunci, to ji celou osvětlovalo, vlasy jí zářily jako ze zlata," začala vzpomínat teta.

"Jako mojí mamince," řekla jsem a tetu trochu vyrušila.

"Ano, miláčku, přesně jako tvojí mamince," pohladila mě teta po hlavě. "Vypadala jako anděl a já se zastavila na chodníku a nemohla se pohledu na ni nabažit. V tu chvíli foukl vítr a ze stolu jí odletěl šátek, já ho zachytila a přinesla jí ho zpět. Tak jsme se seznámily, dlouho jsme si v té kavárně povídaly a pak se různě scházely, šly jsme spolu do kina nebo jen tak posedět. Seznámila jsem ji s jedním svým velmi dobrým kamarádem, a jak už to tak bývá, ona se do něj zakoukala."

"Jak to? A tobě to nevadilo, když to byla tvoje holka?" nešlo mi to do hlavy.

Teta se zasmála : "Nebyla to moje holka, miláčku, já jsem sice do ní byla zamilovaná, ale ona do mě ne, měla ráda muže," řekla teta.

"Jako moje maminka," bylo mi to jasné.

"Ano, no a jelikož si jí ten můj kamarád nevšímal, byla z toho smutná a to já nesnesla. Takže jsem jí začala posílat květiny jeho jménem, posílala jsem jí zamilované básně a dopisy, jakoby je psal on, a tomu kamarádovi jsem o ní tak dlouho vyprávěla, až jsem jim domluvila rande. Párkrát jsem ho ještě musela postrčit, ale stalo se, že ti dva spolu začali chodit, pak spolu měli krásnou holčičku a za čas se vzali," dovyprávěla teta Jo. Chtěla se zvednout, ale zadržela jsem ji.

"Ale počkej, tobě to nevadilo, že dívka, která byla jako anděl, nemilovala tebe, ale toho kluka?" ty dospělácké vztahy mi najednou přišly moc složité.

"Ty jseš ale mudrlant, tobě taky nic neunikne," smutně se usmála teta Jo. "To víš, že jsem byla smutná, je to moje nenaplněná životní láska. Nechtěla jsem ji úplně ztratit, takže když jsem věděla, že nemůže být se mnou, doufala jsem, že zůstane s mým kamarádem a já tak budu mít také v jejím životě místo. Ta pravá nesobecká láska se pozná tak, že přeješ milované osobě štěstí, i když víš, že nebude s tebou," řekla teta. Začínala jsem se v tom trochu ztrácet.

"A proto si nikoho jiného nevezmeš?" zeptala jsem se jí.

"Proto," řekla teta a postrčila mě, abych se jí svezla z kolen.

"Tomu asi nerozumím," škrábala jsem se na hlavě.

"Někdy ani já ne, hvězdičko, s tím si nelámej hlavičku, pojď, musíme tě obléct do čistého, za chvíli to vše začíná a ty jako skoro nejdůležitější, nesmíš přijít pozdě," řekla teta a odvedla mě do pokoje.

     Venku na zahradě už bylo vše připraveno, babička mě postavila na začátek svatební uličky, kolem všude seděli svatební hosté. Připadala jsem si jako nejdůležitější osoba na světě. Hudba začala hrát a já pomalu, jak mi to babička kladla na srdce, vykročila dopředu, ruku vkládala do košíku a rozhazovala plátky růží na kobereček. Na konci jsem se připojila k tetě Jo, která stála na kraji první řady a pohlazením po hlavě mě pochválila. Hudba se trochu změnila, tatínek už čekal u oltáře a najednou vstoupila maminka v krásných bílých šatech, vedl ji dědeček. Maminka byla tak krásná, až mi oči přecházely, škoda, že měla své krásné zlaté vlasy stažené, ale zase měla lokýnky jako princezna. Sluneční paprsky se odrážely od jejích šatů a vypadala jako anděl. Byla jsem tak dojatá, že jsem musela chytit tetu Jo za ruku. Podívala jsem se na ni a také zahlédla v jejích očích slzy, taky asi byla dojatá. Když došla maminka k oltáři, dědeček ji předal obřadně tatínkovi. Maminka se však ještě otočila mým směrem a natáhla ruce. "Běž dát mamince pusu," řekla mi teta Jo a lehce mě postrčila do zad, přitom se stále dívala mamince od očí. Rozběhla jsem se tedy k mamince, která si přidřepla a já ji celou svou silou objala. Pak už mě babička odváděla pryč za ruku, aby mohl obřad pokračovat. Všimla jsem si, jak se maminka ještě otáčí a pohledem někoho sleduje. Chtěla jsem se vrátit k tetě Jo, ale ta už nebyla na svém místě na konci řady. Otočila jsem se dozadu a viděla tetu odcházet, rukou, jakoby si otírala oči.

     Někdo bouchl dveřmi a já se s leknutím vrátila zpět do reality. Držela jsem zmačkanou svatební fotografii, která ve mně vyvolala vzpomínky z toho slavnostního dne. Očima jsem sjela na list z tetina deníku, kde bylo napsáno : 7.7.1996, pro někoho nejšťastnější den života. Celých těch deset let jsem se belhala sama po hrbolatém povrchu svého zhmožděného srdce. V tento den, kdyby všichni náhle ustali v dané činnosti, kterou vykonávali a zastavili se v tichu, slyšeli by, jak se moje srdce láme vedví.

A já tak pochopila tu nesobeckou lásku, kterou měla teta Jo tehdy na mysli.