Měsíční dítě aneb když slunce zabíjí

Měsíční děti (dospělosti se většinou nedožijí) jsou lidé s genetickou poruchou (xeroderma pigmentosum), kdy jim správně nefungují opravné mechanismy v buňkách, které jsou zasaženy UV zářením. Proto při sebemenším osvícení UV jim vznikají kožní a oční nádory, které jsou ve svém důsledku příčinou jejich úmrtí. Proto žijí v noci.

Silvie Fialová

Vždycky chtěl být pilotem. Spousta kluků jeho věku má podobný sen, ale Tomovi to vydrželo dál, kdy ostatní už začínali do svých plánů zahrnovat jiné profese, právníka, doktora, diplomata. Tom chtěl být pořád pilotem. Chtěl létat s velkými boeingy, ale úplně nejvíc chtěl letět do vesmíru. Chtěl se co nejvíc přiblížit svému úhlavnímu nepříteli – slunci a vyhrát nad ním.

Bylo po šesté hodině večerní a Tom se probouzel, po pohlazení své maminky.

„Vstávat pilote, máme hodně práce, na stole máš snídani,“ řekla maminka a pro jistotu zkontrolovala, jestli jsou závěsy dostatečně zatažené. Na oknech měli ještě speciální fólii, ale dělala to vždy, už ze zvyku. Tom se oblékl, a pomalu se šoural do koupelny.

„A ne že ten kartáček jen namočíš, pěkně si vyčisti zuby,“ křičela maminka z kuchyně. Tom líně kroužil kartáčkem v puse, mezitím si druhou rukou upravoval neposedné vlasy. Čištění zubů považoval za dost velkou ztrátu času. Ve vesmíru se takovými banalitami určitě nemají čas zabývat, takže až bude pilotem nebo kosmonautem, sbohem kartáčku.

Po snídani si s maminkou sedli k velkému stolu v rohu, kde měl rozložené učebnice, sešity a pomůcky a začali se spolu učit. Nejvíc ho bavil přírodopis, rád se dozvídal nové věci o přírodě, zvířatech, matematika mu šla bez potíží, v podstatě s žádným z předmětů neměl problém. Za týden ho čekalo oficiální přezkoušení u komise, která vždy určila, zda-li může dál pokračovat v domácím vzdělávání. Ostatně jako každé tři měsíce.

Když odbyla třiadvacátá hodina, Tom se už na židli vrtěl. Maminka ho poslala dolů do garáže, kde si mohl chvíli odpočinout, než se vrhnou na poslední předmět. Maminka šla mezitím dát prát pračku a vařit oběd.

„Tati, tati, o co se vsadíme tentokrát, že tě porazím?“ utíkal Tom do garáže, kde pracoval jeho otec.

Když zaslechl dusot svého syna, začal si otírat ruce do pracovních kalhot a zvedl basketbalový míč.

„Milej zlatej, než ty mě porazíš, to se dřív rozjede tady ten veterán, co nemá kola,“ smál se tatínek a mrkl na auto za sebou, které s láskou opravoval. Tom přiběhl a chtěl mu vzít míč. Začali spolu hrát basketbal jeden na jednoho. Po asi půl hodině tatínek poslal Toma zpátky nahoru.

„Už si půjdu lehnout, tak ať máš dnes hezký den, Tome,“ řekl tatínek a pohladil syna po vlasech.

„Až ráno vstaneš, tak si můžeme dát ještě odvetu, tati,“ křikl na schodech Tom a běžel dál.

Otec se usmál a pokývl hlavou. Vrátil se zpátky k práci, ale hlavou mu běžela spousta myšlenek. Kolik let už mají takhle nastavený obrácený režim. On, aby mohl vydělávat, chodí ráno do práce, kdy svému synovi dává pusu na dobrou noc, pak ho potkává navečer, když přijde z práce, často ho zastihne u jeho snídaně, zatímco on už večeří. Večer, kdy se věnuje svému koníčku a opravuje veterána v garáži, čeká, až se takto kolem třiadvacáté hodiny přiřítí Tom do garáže, v podstatě na hodinu tělocviku. Někdy hrají basket, fotbal, občas na zahradě při světle lamp odpalují basebalovou pálkou.

Ví o tom, že děti ze sousedství se jeho synovi posmívají a říkají mu upír, vampír, nebo o něm kolují různé strašidelné historky, že má jedno oko nebo hrůzný zjev,  a proto vychází jen v noci. Tom vlastně nemá žádné kamarády svého věku, jen jedna holčička Julie, sousedka od vedle, si občas přijde večer, když je teplá letní víkendová noc, zahrát s Tomem nějakou hru. Mezitím otec s jejími rodiči probírá fotbal a politiku. Většinu času si Tom musí vystačit s kocourem, který mu dělá společnost. Dal mu jméno Apollo 13, a byli si v něčem podobní. Kocour vlastně taky přes den spal a v noci měl napilno.

Týden na to se Tom musel vzbudit o něco dříve, než byl zvyklý. Maminka mu k posteli připravila jeho oblek.

„Tak oblíkat do kosmického obleku,“ snažila se zvesela budit svého syna. Věděla, že Tom tyto dny nesnáší. Ne proto, že bude zkoušený, věděla, že je naučený, a nebývá nervózní, ale věděla, že Toma stresuje vyjít do „normálního“ světa.

„Kosmonautského, mami, ne kosmického, říkám ti to pokaždé,“ rozespale mručel Tom. Poté co, přišel z koupelny, se začal soukat do speciální lesklé kombinézy, helmu s průhledem si vzal do ruky, rukavice z jemnějšího materiálu měl v kapsách. To vše ho chránilo před sluncem. Maminka přistavila auto se speciálními tmavými skly co nejblíže k domu, a Tom do něj skočil skoro přímo z vchodových dveří. Po cestě se stavili v mekáči na snídani, to aby ho ta rozmrzelost přešla, byl to jejich rituál. Ve škole kolem páté odpoledne už na něj čekal sbor učitelů v místnosti se zataženými žaluziemi. Tom si svlékl oblek a všechny odzbrojil svým úsměvem. Pak byl čas na zkoušení.

Asi po hodině se vraceli a parkovali u domu. Tom najednou zprudka otevřel dveře a s křikem vyběhl z auta. Z klína mu vypadla na zem helma, kterou měl na klíně.

„Tome, neeee…,“ stihla jen vykřiknout maminka, a zprudka zabrzdila.

Tom mezitím skočil do silnice před jedoucí auto v protisměru, které tak zastavil a pod nohama mu s mňouknutím proskočil Apollo, který si to zrovna štrádoval po silnici. Když Tom viděl, že je Apollo v bezpečí na stromě, tak si najednou uvědomil, co se stalo. Vzhlédl očima k obloze, kde přímo na něj svítil jeho nepřítel v plné síle. Zůstal oslněný, i v úžasu. Jednak tou intenzitou světla, jednak tím přímým setkáním, kterému se tolik let vyhýbal. V tu chvíli přiběhla maminka a zakryla mu oči. Stihla si mezitím svléknout svetr a zabalila Tomovi hlavu. Odvedla ho do domu. Řidič auta, před které mu skočil Tom, zůstal oněmělý celou situací, kterou viděl a nechápal.

Otec v domě pak musel uklidňovat hysterickou manželku.

„Tome, proboha, copak si neuvědomuješ, co se mohlo stát,“ křičela maminka.

„Přejel by mi Apolla,“ bránil se Tom.

„Běž se převléknout, Tome,“ řekl tatínek, „a ty pojď, dáš si panáka,“ otočil se na manželku a vedl ji do kuchyně.

Několik měsíců na to, byli na kontrole na kožní klinice. Lékař, který se o ně staral, si je zval na kontroly, když měl noční službu. Byl specialistou na měsíční děti. Měl jich v péči několik. Tom stál nahý na vyšetřovacím stole a pomalu se otáčel. Doktor se speciální lupou projížděl každý kousíček jeho těla.

„Dobře, můžeš se obléknout, Tome, objednám vás na odstranění jednoho nádorku, který jsem našel na čele, jinak se tentokrát zdá vše v pořádku. Neměl jsi od poslední kontroly kontakt se sluncem?“ otočil se doktor na Toma.

„Ne,“ řekl automaticky Tom.

„No, vlastně měl,“ řekla matka potichu. Doktor se otočil jejím směrem. „Zachraňoval svého kocoura, ale byla to otázka jen pár minut,“ řekla provinile.

„Dobře, nic se neděje,“ řekl doktor. Věděl, jak se celá rodina snaží, jak vše po celou dobu od stanovení diagnózy dodržují, jak převrátili celý svůj život naruby, aby měl Tom vše potřebné, takže i věděl, že tato malá zaváhání jsou výjimečná a nikdo si nezaslouží peskovat.

„A kocour je v pořádku?“ otočil se zpět na Toma.

„Je pěkně nevděčnej, místo aby byl se mnou, tak prohání sousedovic kočky,“ usmál se hrdě Tom. Doktor se usmál, znal Toma od miminka a i přes veškerou nepřízeň osudu to byl milý, šikovný kluk, se smyslem pro humor. Na svůj věk byl myšlením až příliš vyspělý, ale přičítal to absenci dětského kolektivu. Navíc, tyto děti se málokdy dožijí dospělosti, tak i možná to je důvod, že se tělo a mysl vše snaží trochu urychlit.

„Takže sestra se s vámi domluví na termín zákroku, a ke mně na kontrolu jako vždy a doneste mi prosím i zprávu z očního vyšetření,“ řekl doktor a podal ruku mamince, mírně stiskl rty k sobě na důkaz podpory, s Tomem si plácl. Ve svém volném čase se doktor zajímal o historii této diagnózy, kdy lidé, kteří měli poruchu kůže při kontaktu se sluncem, mohli dát vznik pověstem o upírech, vlkodlacích, lidech žijících v noci. Hodlal o tom napsat knihu. V případě jeho pacientů, to byla bohužel tvrdá realita všedních dní, každý to zvládal různě, naštěstí to byla nemoc velmi vzácná.

„Tak kolik?“ přivítal je v noci otec doma, a ukazoval synovi papírek, kde měl napsanou nulu.

„Jeden,“ řekl vítězoslavně syn a inkasoval pytlík bonbonů. S tátou hráli sázkovou hru, kolik doktor najde nádorů, které se musí vyříznout. Otec napsal svůj tip na papír, který při příchodu z kontroly synovi ukázal. Když byl tip špatný, syn dostal balíček bonbonů, když byl tip správný, Tom musel tátovi donést pivo. Otec si pro pivo tentokrát došel sám.

„Umyj se a čekám tě dole, čtení tě dneska nemine,“ křikla maminka směrem do patra.

„Jooo,“ křikl Tom, „tati dobrou noc, dneska to dolů na basket nestihnu kvůli doktorovi.“

„Jasně, nevadí, zítra ti to nandám,“ křikl otec, políbil manželku a šel spát. Jeho synovi a ženě právě začínal den.